Letiště ve Frankfurtu je opravdu velké. Dokonce i zcestovalí Američané zvyklí na airporty velikosti menšího městečka mi to potvrdili. Neměl jsem s sebou sice jeho mapu, jak mi kolega Kamil kladl celý týden před odletem na srdce, ale byl jsem trošku obeznámen s tím, co mě čeká, takže mě nepřekvapilo, když nás vyhnali z letadla na ranvej a nasměrovali nás do přistaveného autobusu. Ten nás pak divokou jízdou pod křídly startujících letadel odvezl k hale samotného letiště.
Vešli jsme dovnitř a pravděpodobně jsme už byli v nějaké té speciální prověřené sekci, protože nejlevnější pití tu stálo 4 Eura. Našel jsem si zkušeně velkou tabuli/displej ukazující odlety letadel a chvíli jsem ji studoval. Když jsem si všiml, že všechny lety jsou pouze z brány A a můj tam není, dovtípil jsem se, že je potřeba najít jinou tabuli, která bude ukazovat buďto všechny odlety, nebo aspoň ten můj, který zjevně letí odjinud než z Gate A. Letiště je asi tak velké, že potřebuje speciální informační tabuli pro každou odletovou bránu zvlášť... Vydal jsem se tedy náhodným směrem dlouhou a širokou chodbou a po kilometru jsem narazil na nějaký informační stánek. Ukázal jsem paní svůj cár papíru s emailem a ona mi hbitě v nějakém počítači vyhledala, že letím z C8. Abych se tam dostal, tak prý můžu jít po schodech nahoru do jiného patra, ve kterém jezdí nějaký vláček, který mě někam odveze, ale že ona sama by raději doporučila jít pěšky tímto směrem (ukázala směr, ze kterého jsem přišel) a že tam prý nakonec dojdu taky. Měl jsem skoro půldruhé hodiny hodiny čas, tak jsem se vydal pěšky.
Po dlouhé procházce kolem stovek obchodů napěchovaných zlatem a značkovými hadry, které jsou sice možná prodávané za ceny bez cla, ale za to nesmyslně předraženě, jsem došel postupně se zužující chodbou až k C1-22. Pokračoval jsem bez ostychu dál, chodba se pořád zužovala, až jsem nakonec narazil na její konec, kde číhali dva lidé u stolečků. Už mě ani nepřekvapilo, že to jsou zase černoši a po předložení pasu a mého cáru papíru jsem se s jedním z nich dal do řeči (= mě začali vyslýchat). Ta černošská německá angličtina je o několik řádů hůře srozumitelná než standardní Oxfordská, ale fráze byly docela jednoduché a sestávaly se z opakování těchto otázek:
- kdo vám balil zavazadlo
- měl jste ho celou dobu pod dozorem
- nedal vám nikdo cizí nic do ruky nebo do kufru
- co u sebe máte za elektroniku
- komu ta elektronika patří
- máte u sebe nože, nůžky nebo jiné ostré předměty
- máte u sebe něco, co vypadá jako zbraně
Poněkud mě rozladilo, když jsem se pokusil odpovědět víc než jen "Ano/Ne" - ten robot začal výslech znovu od začátku! Pochopil jsem, že možná nerozumí anglicky ani on, tak jsem zůstal u osvědčených jednoslovných odpovědí a po pár minutách proklepávání toho konečně nechal a pustil mě dál. Chvíli jsem dumal, jak přes něj procházejí lidé s menší jazykovou výbavou, a chodba mě mezitím dovedla do další sekce. Našel jsem tu automat na pití, rozměnil jsem si Eura a koupil si půl litru vody. K tomu jsem zkusil požvýkat ten kus zatočeného rohlíku, co nám dali v letadle z Vídně, ale byl tak hnusný, že jsem ho vyhodil do koše. Zůstanu holt ještě chvíli na lačno... Zapil jsem další prášek na nervy, přihodil k němu i jeden Kinedryl (to abych nad oceánem 9 hodil nečučel do prázdna, ale usnul) a vyhodil prázdnou láhev, protože se právě blížila další úroveň kontroly.
Ukázal jsem pas černošce u vstupu do prázdného bludiště, prošel jím a narazil na zasklené kukaně, ve kterých čekaly další ženy. Protože mě viděly, jak jsem ukazoval pas před 10 sekundami, zeptal jsem se nechápavě, jestli ho chtějí jako zase vidět. Celkem se naježily a ostraha zpozorněla, tak jsem jim ho zase vytáhl, prošel okolo nich a vešel do další haly. Tady se už začaly konečně dělit chodby tak, že jsem si našel tu svou vedoucí do C8-C9 a pokračoval tam. Letiště bylo zatím docela liduprázdné, ale za nejbližším rohem jsem sešel do nějaké menší haly, která už byla nacpaná. Opět fronta lidí čekajících na rentgenovou kontrolu. Vystál jsem ji, zkušeně vyndal všechno z kapes, čepici, mikinu, opasek a prošel bezpečnostním rámem jako nůž máslem. Pohoda...
Než jsem si ale stačil pobrat věci zpět, čekali tam 4 černoši, dvě ženy a dva muži (už jsem si byl celkem jistý, že kdo chce pracovat na letišti, musí mít správnou barvu kůže). Bavili se mezi sebou a pobaveně si mě přitom prohlíželi. Zřejmě si mezi sebou vybírali, kdo si mě vezme na paškál. Nakonec si mě vzal starší pán (teď mě napadá, že to možná byl spíš Turek než poctivý africký černoch) a začal mě zkušeně osahávat. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem se měl raději dostat do rukou té kypré černošky. Příruční detektor kovů byl tak citlivý, že našel i zbývající 1 prášek Kinedrylu v kapsičce na kondomy u riflí. Projížděl mi detektorem i podrážky bot a nakonec mi rukou kontroloval lem trenýrek zepředu i zezadu. To už mi přišlo fakt dost husté... Později jsem se dověděl, že nějaký idiot pronesl nedávno bombu na palubu v trenkách, tak tohle je asi odpověď.
Po úspěšném absolvování kontroly jsem se dostal k přepážce na odbavení, kde jsem doufal, že mi paní na základě toho cáru papíru vydá nějakou tvrdší letenku. Vzala si pas, chvíli ťukala do počítače moje údaje z emailu, pak vytáhla ze šuplíku moji letenku (bylo na ní moje jméno a sedadlo 29C), roztrhala ji na kousky a řekla "promiňte pane, ale letadlo je totálně narvané a nemám pro vás místo"!
To mě docela pobavilo, protože jsem byl právě uprostřed cesty mezi Zlínem a Charlotte a zůstat trčet ve Frankfurtu se mi rozhodně nechtělo. Tak jsem se zeptal, co jako bude, a paní řekla "v pohodě, já vám nějaké místo vyrobím". Nedalo mi to a otázal jsem se, jestli jako někoho z letadla vykopne, abych mohl letět já, tak se zasmála a dál klovala do počítače. Po několika dlouhých minutách opravdu vyčarovala novou letenku, dostal jsem sedadlo 11C a mohl jsem pokračovat dál. Měl jsem navzdory hladu docela dobrou náladu, tak jsem se jí zeptal, jestli je to sedadlo 11C opravdu moje. Nerozuměla mi, jak to myslím, tak jsem to upřesnil: "budu na něm sedět sám, nebo ho budu po cestě s někým sdílet?" (bohužel jsem neuměl anglicky říct, jestli mi bude někdo sedět na klíně). Zasmála se, a řekla, že je jen moje. Good!
Udělal jsem tedy asi 2 kroky a jiní černoši chtěli opět vidět pas. Ukázal jsem jim ho, pustili mě dál, dva kroky a další kontrola, zas pas. Ukázal jsem pas, další tři kroky a další paní chtěla vidět letenku a pas! V tu chvíli mě napadlo, že se nezbláznili - že jen asi mají nařízení z USA, že pasažér musí projít sítem nejméně 5 kontrol na pas, akorát tu ve Frankfurtu neměli dost místa, tak ty kontroly umístili od sebe po jednom metru. Nevadí... Prošel jsem vším a dostal se do malé místnosti, kde posedávalo 200 lidí a další desítky postávaly - všichni natěšení na let do USA. Našel jsem si volné místečko a sedl si, přestože budu sedět dalších 10 hodin 11 kilometrů nad zemí.
Po chvíli sezení se ozvala z reproduktorů nějaká divné slova, asi sháněli nějakého pasažéra. Zaslechl jsem dokonce jeho jméno - "Pítr Štajklik". Chtěl jsem to vyignorovat, ale pak mě napadlo, že když se nikdo z těch 300 lidí nezvedne, že možná, možná, při troše dobré fantazie, by mohlo jít i o moje jméno! Tak jsem po chvíli váhavě vstal a přiloudal se zpět k poslední kontrole pasu. A skutečně, paní mě poznala a zvědavě mi zkontrolovala letenku. Nakonec si moc oddechla a volala na jinou paní, že jako jo, že mám kde v letadle sedět. Takže snad nebudu celou cestu stát...
Konečně po skoro hodině čekání nás vpustili do letadla. Tentokrát žádné kontrolní vážení příručních zavazadel - US Airways jsou asi mnohem víc v pohodě než Austria Airlines. Byl jsem už strašně unavený, Kinedryl začal zabírat. Když jsme startovali, už jsem v podstatě klimbal. Stejně se mi ale ozval naštvaný a vyhladovělý žaludek a já jsem usoudil, že si oběd nezaslouží, pokud ho hned nechci vidět zpátky venku. Takže dvě deci vody, další prášek na léčení následků stresu a hurá na to, devět a půl hodiny 11 kilometrů nad zemí. To si zas nebudu moct ani otevřít okýnko pro čerstvý vzduch, ani na chvíli vystoupit a projít se nohama po pevné zemi...
Let je strašně úmorná záležitost. Nemohl jsem si číst, bylo mi mizerně, a tak jsem jen čekal a klimbal, čas pomalu ubíhal... Na displeji umístěném v sedadle před sebou jsem mohl sledovat svět a na něm naše letadlo, jak se strašně pomalu plouží nad malou louží. Taky šlo poslouchat písničky a pouštět si filmy (za malý poplatek), ale neměl jsem na to nejmenší náladu. Klučina šikmo přede mnou sledoval nějakou další inkarnaci Planety opic, jiný nějakou kovbojku - zkrátka jsem ze svého místa měl výhled tak na 5 různých filmů zároveň, skoro jako v nějakém multiplexu... Později jsem v opěrce svého sedadla našel USB konektor, hurá, to jsem si mohl připojit svůj mobil a po cestě si hrát s GPS a jakoukoliv hrou, které tam mám. Bohužel jsem se na to necítil, a tak jsem si jen žádal o další a další vodu, zapíjel co 4 hodiny prášky a čekal, kdy to konečně skončí.
Krátce po 22. hodině, po 18 hodinách cestování, jsme šli na přistání. Bylo mi tak blbě, že jsem měl pocit, že to nedopadne dobře. Zároveň jsem ale vůbec nic celý den nejedl, tak jsem si říkal, že to přece jen ustojím, že žaludek jen tak straší. Byl to souboj s časem a hlavně výškou, letadlo klesalo a s každým dalším propadnutím o desítky či stovky metrů níž mi žaludek poskočil o příslušný kus směrem výš. Kdo vydrží? Přistane dřív letadlo na ranvej nebo obsah žaludku mi do klína? Už jsme klesli pod mraky, už jsem viděl město, klesali jsme a zbývalo už doslova jen pár minut k dosednutí na pevnou plochu ranveje v Charlottě... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)
Žádné komentáře:
Okomentovat