Po práci jsme vyšli před budovu a Ron mi předal klíče od auta, které mi šéf Manoj laskavě zapůjčil. Je to starší, ale pořád báječný kousek - Mercedes-Benz ML-320. Má sice pár slabších míst (například centrální zamykání už nefunguje, nádrž je prorezlá a benzín teče a tak to trošku smrdí), ale já jsem s tím autem spokojený. Se svým 3,2litrovým motorem má při rozjezdu skvělý "odpich" a jízda v něm je velmi pohodlná. Sedím si vysoko, mám dobrý rozhled, klima funguje, co víc si přát?
Mimochodem, nemůžu nezmínit automatickou převodovku. Znovu jsem si připomněl, jak je to skvělá věc. Přál bych ji všem řidičům-začátečníkům, ženám, dětem, důchodcům a klidně i mužům, kteří můžou nyní uvolněnou pravou rukou hladit místo řadicí páky třeba svůdné kolínko spolujezdkyně... Automat je opravdu užitečný při řešení dopravních situací, ať už najíždění do křižovatky z vedlejší cesty, odbočování přes protijedoucí auta nebo třeba jen rozjíždění na zelenou na semaforech. Prostě šlápnu na plyn a to auto vyrazí dopředu a zrychlí z 0 na 40 mph během okamžiku, takže jediné, co v křižovatce řeším je volant, mám obě ruce volné, soustředím se jen na to zařadit se do správného pruhu a zvládnu to rychle jako závodník.
Doporučuji pouze jedinou věc: našinec zvyklý na tři pedály by měl po nasednutí do auta na místo řidiče dát svou levou nohu, zvyklou šlapat na spojku, někam co nejdál od pedálů, třeba sobě na rameno, nebo někam za sedadlo, nebo ji prostě zafixovat tak, aby pak v nejméně vhodnou chvíli automaticky nenašmátrala nejlevější pedál a nešlápla na něj - výsledkem by totiž bylo zoufalé zablokování všech kol a nejspíš i bouračka toho za vámi do vás (prakticky ověřeno při minulé návštěvě USA).
Ron mi ještě předal pár vytištěných map a řekl mi, ať jedu za ním, přinejhůř podle těch map, že mě přivedou až k němu domů. Bylo to docela jednoduchá přímá cesta, takže jsme vyrazili a za pár minut hladce přijeli až do té čtvrti, kde jsem ve středu večeřel v "evropské" pizzerii. Nachází se tu oblast krásných nových rodinných domů, kterým bychom u nás řekli "řadovka", protože jsou na sebe takto "nalepené" (vpravo od střechy garáže je vidět vyšší střecha sousedova domu):
o
Nepodařilo se mi to lépe vyfotit, přestože jsem stál až v záhonku protějšího domu, tak je tento dům velký (nebo tak málo široký mám objektiv mobilu).
Vešli jsme dovnitř garáží, jak je tu nepsaným pravidlem (auto vjede do garáže, automatická vrata se zavřou a pokračujete dál do domu vnitřními dveřmi), a hned jsme zamířili do sklepa. Tento dům má totiž krásný velký sklep, a my se s Ronem okamžitě shodli, že pořádný sklep je u rodinného domu to nejdůležitější.
Procházel jsem jednotlivé sklepní místnosti a byl jsem tím zcela uchvácen. Ron mi všude ukazoval své vychytávky, např. vlastní zateplení, zářivková světla, věšák v šatně, který k němu chodí obdivovat sousedé z celé kolonie, světla ve skříních, která se otevírají otevřením dvířek skříně, nebo tu je dokonce bojler, který sám přestěhoval z podkroví do sklepa. Je to zcela logické, sám bych to taky tak udělal - vždyť kdo by si nechal kapat horkou vodu na čelo ve spánku, až bojler jednoho krásného dne, nebo spíš noci, prorezaví?
Takových věcí tu je celá spousta, ale zaujaly mě tyto tři podivné nádržky. K čemupak asi jsou? Tak je to filtr na pitnou vodu, který tu městskou zbavuje pachuti chlóru! (a samozřejmě případných mechanických nečistot). Divil jsem se, že k tomu vede jen taková tenká hadička, jako k provzdušňovači v akváriu, ale Ron mi vysvětlil, že má nahoře ve dřezu takovou malinkou přídavnou baterii, která napouští vodu tenkým pramínkem, jen vlastně do sklenic na pití.
Když jsme vyšli nahoru, požádal jsem Rona o zkoušku, jestli opravdu ten filtr funguje. Otočil jsem se ke dřezu zády, Ron mi napustil dvě sklenice, jednu z městskou nefiltrovanou, a druhou s filtrovanou vodou a já jsem byl připraven na test. Ochutnal jsem vodu z první sklenice a hned říkám "tahle je ta nefiltrovaná, že?". Byla totiž opravdu dost cítit chlórem, až mě to překvapilo, na hotelu to tak cítit není. No a voda v druhé sklenici, přefiltrovaná, byla skutečně čistá a chutná (ve smyslu bez chlorové příchuti).
V tu chvíli už ale přišla Ronova manželka Shallen a začala vytahovat z tašky zásuvky, které si Ron nechal koupit, aby mohl kutit další věci. Neustále totiž doma rozvádí další a další dráty, elektrické, počítačové, vše, a mohutně přitom využívá sklepa i půdy, kdy každou prodlužku jednoduše táhne pod stropem sklepa (nebo na podlaze půdy) a v pravém místě jen provrtá podlahu (strop) a přidá ji tam. Sláva dutým zdím a stropům!
Mám radost, že jsme si s Ronem porozuměli v oblasti vylepšování domů - myslím, že je to stejný (ne-li větší) kutil jako já, a to jsem u Američana ani nečekal. Měl bych přehodnotit své předsudky. Když jsem se mu zmínil o tom, že si my Češi myslíme, že běžný Američan si ani sám nevymění žárovku, a že se za takové smýšlení teď stydím, tak mě celkem uklidnil - jeho soused Bob je prý příkladem takového přístupu k technice... Rozhodně to ale není pravidlem, jak jsem teď měl možnost poznat.
Ron mě provedl i zbytkem domu, který mají moc krásně zařízený - každý pokoj je laděný do jiné barvy, krásně všechno vybavené, vytuněné, i na půdu jsme vylezli :-) Líbí se mi taky ten otevřený strop v obýváku do patra, přidává to hodně na vzdušnosti a velikosti tomu obývacímu prostoru, nehledě na pěkný pohled dolů z "galerie", kde má umístěný i svůj pracovní stůl a odkud mi uprostřed nocí píše e-maily...
Nakonec jsme se dostali i na terasu. Vlastně ne, nejdřív jsme vyšli ven těmi dveřmi ve sklepě, a dostali jsme se na travnatou plochu za/pod domem, která je docela úzká a pak už je plotek a za ním hluboká propast. Celá tahle kolonie domků je totiž chytře postavena na místě bývalého srázu do údolí s potůčkem, kde developer postavil 11 metrovou opěrnou zeď a terén nad ní srovnal a do něj zasadil ty nové domy. Doufám, že ta zeď nikdy neujede...
Na následující fotce obdivují mí hostitelé želvu, která se asi vydala na procházku a obešla celou tu zeď a vyšplhala až nahoru k domům. Je to naposledy, co jsme ji viděli, dolů šla nejspíš kamikaze zkratkou skokem ze zdi.
No a nakonec jsme tedy vyšli ven z kuchyně na terasu, která je vlastně nad tímto trávníkem, a nabízí nádherný výhled do okolí. Z údolíčka rostou vysoké stromy, kterým jsou vidět akorát jejich špičky. Na terase Ron pěstuje hydroponicky rajčata a má tu i napaječku pro kolibříky, kteří si prý rádi přiletí na trochu vody s cukrem...
Mezitím Shallen vykouzlila obrovskou rychlostí nádhernou večeři, spoustu salátu, skvělou fazolovou polévku s kusy šunky a přílohou byl tuším i corn bread s máslem (které jsem si tam naplácal já, tak to nemá vypadat, jsem se pak dověděl :-). Bohužel opět zaúřadoval můj Jet Lag, prášky proti následkům stresu a taky jsem byl ještě slušně najezený z mexického oběda, takže jsem snědl co jsem mohl, ale víc než polovinu jsem nezvládl :-(
Každopádně to byl moc příjemný večer a děkuji za pozvání i za skvělou večeři. Domů do hotelu jsem vyrazil už sám a spolehl jsem se přitom na navigaci v mobilu, ještě že ten Navit umí routovat i offline, bez internetového připojení (na rozdíl od OsmAnd a Locusu, které jsem si tím pádem kupoval trošku zbytečně).
No a zítra je pátek, to asi půjdeme někam zapařit... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)
Žádné komentáře:
Okomentovat